Některé obrázky Pluta jsou odvozeny od jasu mapy, vytvořené z blízkého pozorování zákrytů jeho největším měsícem Charonem, použitím počítačového zpracování pozorování ve faktorech jasu, jak je Pluto postupně zakrýván. Například zakryté světlé místo na Plutu vytváří větší jas než na tmavém místě. Pomocí této techniky se dá změřit celkový průměrný jas dvojice systému Pluto-Charon a sledovat změny v jasu v čase. Mapy složené z obrázků Hubbleova Vesmírného Dalekohledu odhalily, že povrch Pluta je pozoruhodně různorodý, což dokládá i jeho lehké zakřivení a pravidelné změny v jehom infračerveném spektru. Tvář Pluta orientovaná směrem k Charonu obsahuje více metanu v ledu, zatímco opačná strana obsahuje více dusíku a oxidu uhelnatého v ledu.

Vnitřní struktura
Pozorování Hubbleovým Vesmírným Dalekohledem udává hustotu Pluta v rozmezí 1,8 až 2,1g/cm3, což svědčí o jeho vnitřním složení, které tvoří zhruba 50-70 % hornin a 30-50 % ledů. Díky rozpadu radioaktivních nerostů se mohly ohřát ledy dost na to, aby se oddělily od hornin. Vědci očekávají, že Plutova vnitřní struktura je diferencovaná, se skalnatým materiálem usazeným na hustém jádře obklopené pláštěm z ledu. Průměr jádra by měl být zhruba 1.700 km, což je 70% z Plutova průměru. Je možné, že takovéto ohřívání pokračuje i dnes, vytvářející podpovrchovou oceánovou vrstvu kapalné vody přibližně 100 až 180 km širokou, přibližně za hranicemi jádra a pláště.

Plutova hmotnost je 1,31 x 10²² kg, méně než 0,24% hmotnosti v poměru k Zemi. Jeho průměr je přibližně 2.390 km, což je v porovnání zhruba 70% zemského Měsíce. Astronomové předpokládali nejprve jeho vypočítanou hmotnost na základě jeho předpokládaných vlivů na Uran a Neptun. V roce 1955 byl Pluto vypočítán na zhruba hmotnost Země, a další výpočty v roce 1971 uvádely hmotnosti zhruba jako Marsu. Nicméně v roce 1976 Dale Cruikshank, Carl Pilcher a David Morrison z University na Hawaii vypočítali poprvé Plutovo albedo a zjistili, že odpovídá metanovým ledům. To znamená, že Plutova vyjímečná svítivost v porovnání s jeho velikostí odpovídá méně než 1% hmotnosti Země.

Objev Plutova měsíce Charona v roce 1978 umožnila stanovení hmotnosti Pluto-Charon systému použitím Newtonovy formulace třetího Keplerova zákona. Jakmile byl změřen gravitační efekt Charona, mohla být určena i pravdivá hmotnost. Pozorování Pluta v zákrytu s Charonem vědcům umožnilo upřesnit Plutův průměr, zatímco vynález adaptivní optiky umožnil určit přesněji jeho tvar.

Mezi objekty sluneční soustavy je Pluto menší a mnohem méně masivní než suchozemské planety a s jeho méně než dvěmi desetinami měsíční hmotnosti je také lehčí než těchto sedm měsíců: Ganimedes, Titan, callisto, Io, Zemský Měsíc, Europa a Triton. Pluto je více než dvojnásobný v průměru a několikrát hmotnější než trpasličí planeta Ceres, největší objekt v pásu asteroidů. Nicméně je menší než trpasličí planeta Eris, trpasličí planeta objevená v roce 2005.

Složení atmosféry: 

Zdroj: NASA, Wikipedia